V sérii o Práci s chybou jsme se zatím podívali na to, proč je chybování důležité, jak překonat strach z chyb. Tentokrát to vezmeme z více praktického hlediska.
Chybami se člověk…….. nevěřím, že někomu mozek sám automaticky nedoplnil … učí. Z toho usuzuji, že to s námi a s vnímáním chyby nebude tak špatné, nebo že základní princip známe alespoň jako tuto stále omílanou mantru. Jak to může vypadat v praxi v hodině, kdy se děti opravdu chybami učí? Společným jmenovatelem všech těchto tipů je, že šetří čas učiteli. Tři z nich navíc po učiteli v podstatě žádnou práci nevyžadují. Vše je na žákovi.
- Žák v roli učitele
V mých hodinách se často ozývají spontánní výkřiky. “Máš to blbě!” “Nene, takhle to není!” Dle nátury jednotlivých dětí taky: “Blbost!” “Kravina!” a řada by mohla pokračovat i peprnějšími výrazy. V této chvíli bych jako učitelka mohla přerušit hodinu, připomenout naše pravidla, vzít si chvilku na to, abych připomněla, že mluvíme slušně. Tyhle výchovné momenty si ale schovávám pro příležitosti, kdy se děti vůči sobě navzájem chovají zle. V tomhle případě v tom ale čtu něco jiného.
Kdyby se děti dovedly vyjadřovat kulantněji, jistě by ze sebe místo zoufalého výkřiku dostaly něco jako: “Tohle je tak jednoduché, já tomu bez problémů rozumím a ty to pořád nechápeš.” Já to v tom ale slyším a okamžitě využívám potenciál tohoto sdělení:
“Tomáši, běž prosím Lucce tamhle do rohu vysvětlit, proč je to podle tebe blbost.”
“Ondro, vezmi si fixu a pojď na tabuli ukázat, jak to teda je.”
Tohle řešení není jen win-win, ale dokonce win-win-win, těží z něj všechny tři strany:
⇾ Já jako učitelka se dál můžu věnovat třídě.
⇾ Vysvětlující dítě si v roli učitele vyzkouší novou kompetenci a formuluje daný koncept tak, aby ho mohl předat někomu jinému (což každý, kdo učí, ví, je jedna z nejlepších cest, jak se něco naučit)
⇾ A dítě, kterému je vysvětlováno, se nemusí cítit trapně před celou třídou, nemusí znovu poslouchat učitelku a od vrstevníka to prostě bere lépe.
Osobně mám stále v hlavě moment, kdy jsme se při angličtině učili hodiny, já jsem s sebou asi čtrnáct dní tahala metrový model hodin s pohyblivými ručičkami a celkově jsme s tím dost bojovali. V jednu chvíli všichni pracovali na zadaném úkolu, jen Toník koukal z okna a nic nepsal.
“Honzo, vezmi Toníka támhle k hodinám a vysvětli mu ještě jednou, jak to s těmi hodinami funguje.”
To, co se dělo pak, mi vyrazilo dech. Honza s Toníkem strávili u hodin tolik času, že si k nim nakonec přisunuli židli. Honza neúnavně točil ručičkama a pořád dokola vysvětloval, zkoušel Toníka, chvílemi se z něj taky chytal za hlavu. Musím přiznat, že jsem na ně během hodiny úplně zapomněla. Na závěr jsem si jich naštěstí znovu všimla. Honza dělal závěrečné zkoušení a Toník řekl deset časů za sebou správně. Radost v jejich očích, spontánní plácnutí a Toník, kroutíc hlavou: “To je hustý!” To byl jeden z těch momentů, pro které učím. Ten, který mě dokáže nabít i půl roku po tom, co si na to vzpomenu.
2. Žák si opravuje svůj test
Po napsání testu nejprve s dětmi na tabuli stanovíme stupnici, jak daný test obodujeme a oznámkujeme. Vždy mě překvapí, jak jsou při tomhle kroku děti na sebe přísné. Potom si každý vezme svůj test a podle výsledků si ho každý sám opraví. Výsledky mají buď promítnuté, nebo si je společně říkáme, nebo si správné řešení musí najít v učebnici. Vždy mě baví debaty na téma: “Takže tohle mám špatně a mám za to nulu.” Tady to děti občas zkouší usmlouvat, ale společnou konzultací se všemi si pro každý test stanovíme jasná kritéria.
Někoho možná napadne, že je to skvělá příležitost, aby děti podváděly. Já tuto zkušenost nemám. Aby odolaly pokušení, mají za úkol vzít si na opravování jinak barevnou tužku, což většinou dělají s radostí, protože příležitostí psát tou skvělou růžovou jinak moc nemají.
Pozitivní efekty této strategie jsou mnohé – snížení množství času stráveného nad opravami je jen jeden z nich. Děti navíc dostávají okamžitou zpětnou vazbu na svou práci, dokud si ještě pamatují, že nad ní přemýšlely, a jak nad ní přemýšlely. To, že si svoje chyby najdou a opraví samy, navíc vede k lepšímu zapamatování. A to celé dohromady je jeden z možných způsobů formativního hodnocení.
3. Žák hledá chybu v cizí práci
To, že dítě najde chybu je pro mě vždy známkou hlubšího porozumění dané látce. Jedná se o úkol vyšší kognitivní náročnosti a posouváme se s ním vzhůru po Bloomově taxonomii. Jedna věc je, když žáci dokáží bezchybně vyplnit cvičení, odpovědět na otázku nebo napsat text. Druhým stupněm ale je umět říct, že je něco špatně, a dalším stupněm pak také umět říct, proč je to špatně.
Často tedy zadávám dětem cvičení typu “Najdi chybu,” na které navážu metodou Přemýšlej – prodiskutuj se sousedem – sdílej se třídou (Think-Pair-Share), aby si navzájem vysvětlovaly, jak o tématu přemýšlí. Využívám také možnosti, aby si děti opravovaly své práce navzájem.
Je nutné dodat, že práce s chybou je pro děti kompetence jako každá jiná, zvláště, pokud si děti opravují práce navzájem, musíme se samozřejmě nejprve naučit “kulturu” takového opravování.
4. Učitel chybuje a nedělá si z toho hlavu
Často se spletu. Mám toho hodně, hlavou mi víří spoustu věcí a dělám chyby. Obvykle, když mluvím a zároveň u toho píšu na tabuli, na což děti moc rády upozorňují. Vždy jim za to poděkuji, zeptám se, kde přesně je chyba a jak si to mám opravit – další příležitost k učení.
Během distanční výuky jsem dětem natáčela krátká videa, kde jsem vysvětlovala novou látku. Když jsem se na video znovu podívala, všimla jsem si, že jsem udělala chybu. Instinktivně jsem okamžitě chtěla celé video přetočit znovu, nakonec jsem ale šla s kůží na trh, hlavně teda proto, že jsem byla líná to celé natáčet znovu nebo nějak stříhat. Pro děti to byl další moment, jak se učit.
Ukázka z pracovního listu pro pátou třídu.
5. Učitel nedělá práci za děti
“Ve třetí větě má být does ne do.” “Tady u pětky jsi nepřidal -s ke slovesu.” “Son se píše s o, ne s u.” Všechny tyhle věty jsou promarněný potenciál k dalšímu učení. Často pracujeme v pracovním sešitě. Každé dítě pracuje svým tempem, když mají hotovo, přinesou mi práci ukázat. Pokud tam mají chybu, pouze jim to řeknu, často jim řeknu, kolik chyb tam je. Víc ale neprozdradím. Děti se automaticky vrátí na místo, vezmou si třeba k ruce učebnici a chyby si samy najdou a opraví.
To samé dělám při testu. Děti mi test odevzdají, já ho rychle projdu a cvičení, kde mají chybu, zakroužkuji. Děti si vezmou test zpátky a do konce hodiny mají šanci si chyby najít a opravit. Tuto možnost dostávají pouze jednou, druhé odevzdání je už definitivní.
Všech těchto pět strategií lze v využívat téměř v každé hodině, nemusí na ně být žádná příprava, většina z nich má na děti vyšší kognitivní nároky, a to je přesně to, o co se ve svých hodinách snažím. Jak pracujete s chybou v hodině vy?