Na našem nedávném MasterMindu jsem otevřela téma, jak pracovat s hlášením se dětí při společném programu v knihovně. Ráda bych nyní zaznamenala, jaké konkrétní situace zažívám, jak nad nimi přemýšlím a kam mě posunulo jejich rozebrání na MasterMindu. Náměty, které zazněly k tomu, co v daných situacích mohu vyzkoušet, jsou v textu označeny žárovkou (💡).
Kontext setkání: Do knihovny dorazilo na lektorské čtení 24 dětí předškolního věku (4-6 let) v doprovodu paní učitelek ze školky.
Děti neznám jménem, nevím s čím přicházejí nebo jaké mezi sebou mají vztahy. Stejně tak děti přichází s tím, že neví, co čekat ode mě. Na plánu je program zhruba na 45 minut.
Nás společný čas vypadá konkrétně tak, že si s dětmi povídáme, potom čtu z knihy a na počítači posouvám ilustrace, které se promítají na plátno. Děti sedí na polštářcích na zemi, poslouchají a pozorují ilustrace. V určitých místech čtení zastavuji, pokládám otázky, děti o nich přemýšlí, odpovídají. Povídáme si o tom, co se v knížce děje, co prožívají hlavní hrdinové, apod.
Uvědomuji si, že můj kontext je odlišný od situací učitelů, kteří učí dlouhodobě ve stejných třídách a mohou se opřít o vztah s dětmi a bezpečné prostředí, i tak věřím, že může být sdílení toho co řeším pro někoho užitečné nebo úlevné.
Jaké tedy konkrétně zažívám situace?
1) Děti odpovědi vykřikují
Na to jsem reagovala tak, že si s dětmi před začátkem čtení povídám o tom, co jak bude probíhat a snažím se dětem ukázat, jakým konkrétním chováním můžeme podpořit příjemnou atmosféru, kde mluví jen jeden a navzájem se posloucháme. Konkrétně to vypadá například tak, že říkám:
- „Bude skvělé, když budu knížku číst do ticha. To vypadá tak, že já čtu a vy používáte uši k poslouchání (ukazuji na uši) a oči k pozorování (ukazuji na oči).”
- „Když zastavím a položím otázku, tak když budete chtít odpovědět, místo, abyste mi to řekli nahlas, zvednete ruku. Pokud byste chtěli odpověď vykřiknout může vám pomoci si na rty položit prst.” Na pusu si přikládám prst plochou částí prstu, vypadá to trochu jinak než když přikládám ukazováček z boku, který si máme tendenci spojovat s nepříjemným „pšššt!”.
- A pak to s dětmi trénujeme. Dělám z toho trochu hru, ptám se na triviální věci v duchu „jakou barvu mají moje kalhoty” a společně se navzájem podporujeme, aby děti zvedaly ruku a zaznělo co nejmíň výkřiků. Teprve pak se pouštíme do čtení.
Zde se neubráním poznámce, že jsem v sobě velmi dlouho bojovala, zda takto explicitně dětem říkat a ukazovat, co mají dělat. Zda z času s nimi nedělám „drezůru”, ale čím více to zkouším, ukazuje se mi, že pokud mým záměrem není bezduché usměrnění dětí (v duchu „pšt nemluv, když mluví dospělý”), ale vytvoření prostoru, kde se učíme vzájemně poslouchat a přemýšlet, k čemuž potřebujeme nějaké podmínky, je to velmi efektivní cesta. Navíc dětem ukazuji a společně trénujeme, co konkrétně mohou dělat namísto toho, co by dělat neměly. Zažívají si u toho úspěch, že to zvládnou. Pocit sounáležitosti, že společně přispívají k příjemné atmosféře a často mě překvapuje, jakou mají radost, když se jim to daří.
2) Děti se vůbec neprojevují
Záhy jsem ale narazila na to, že jsou vlastně během čtení přirozené momenty, kde se děti dříve spontánně projevovaly (zasmály se, vykřikly z napětí,..), které dokreslovaly atmosféru. S tím, jak jsme trénovaly hlášení se i v těchto chvílích snaží udržet ticho. Znovu to ve mě spouští otázky, zda jsem to s tréninkem hlášení nepřepískla. Respektive přemýšlím nad tím, jak to dobře komunikovat k dětem, protože mám najednou pocit, že když je nechám se zasmát nebo vykřiknout „to snad ne”, že nějak porušujeme princip o hlášení. Nemám z toho dobrý pocit a nevím jak to uchopit.
💡 Během MasterMindu zaznívá, že mohu namodelovat i to, že je ok projevovat emoce. Že si s tím mohu pohrát, aby děti snáze pochopily, že hlášení slouží k tomu, přihlásit se o slovo, ale že je možné dopřát si i přirozené „neřízené” projevy.
3) Hlásí se, protože se hlásí ostatní
Stává se mi, že o slovo se přihlásí dítko, které potom neodpovídá. Z toho, jak se tváří se nezdá, že by se stydělo říci něco nahlas, ale spíše že se nechalo strhnout tím, když ruku vystřelí ostatní a nemá promyšleno, co chce říci. Lámu si hlavu, jak reagovat. Většinou zopakuji otázku, nechám dítku pár vteřin na reakci i když to nevypadá, že odpověď přijde a pak hledám způsob jak z toho vlídným způsobem vybruslit a řeknu něco jako „dobře, možná ještě potřebuješ chvilku přemýšlet”.
4) Hlásí se, chtějí odpovědět, ale stydí se
Zde se mi myslím daří děti podporovat a dopřát jim čas, když vidím, že chtějí odpovědět, ale prožívají stud. Mezi dětmi se to pak snažím normalizovat větami jako: „Někdy se stává, že chceme něco říct, ale ve skupině se stydíme nebo nám to chvilku zabere. Někomu se mluví nahlas před ostatními snadno, pro někoho to tak snadné není. To je v pořádku, patří to k učení a spolu to zvládneme.” Mám vyzkoušené, že to u dětí podpoří jejich důvěru k tomu ve skupině znovu něco říci.
💡 Zaznívá nápad, zda by více popsaných situací nepomohlo ošetřit zařazení “Think-Pair-Share”. Aktivity, kdy se děti nad otázkou nejdříve každý sám zamyslí, potom si své odpovědi řeknou ve dvojici a nakonec je sdílí se skupinou.
Zvažuji to. Vzhledem k nízkému věku dětí a faktu, že děti nevídám každý den, by to bylo potřeba dobře namodelovat. Zároveň tam trochu tuším věty jako: „Já s Pepou nechci být ve dvojici”. Nejsem si jistá, zda si na to ve formátu řízeného čtení s dětmi, se kterými nepracuji pravidelně, troufám. Budu nad tím přemýšlet. Třeba časem.
5) Hlásí se a opakují, co zaznělo
Děti se hlásí a opakují myšlenky, které už zazněly.
💡 Odpovědi dětí mohu zapisovat na flipchart. Protože jsem s dětmi, které ještě neumí číst, místo slov mohu používat symboly a doptávat se, zda má ještě někdo nápad, který nemáme zaznamenaný.
6) Hlásí se, ale nerozumím jim
Specifickou kategorií jsou situace dané předškoním věkem dětí, kdy některým pro vadu řeči nerozumím a to ani když svou odpověď zopakují. Je mi to potom velmi nepříjemné, protože si představuji dítě, které narážky na svou řeč zažívá doma, ve školce, v obchodech, od babiček, (…) a najednou nevím, jak ze situace vybruslit tak, abych dítko nezranila. Zatím jsem na to reagovala trochu sehraným „aháááá” doprovázeným zvídavým pohledem v duchu „To je ale zajímavý nápad”. Z této falše radost nemám, ale zatím mě nenapadlo nic lepšího.
💡Když už dítě chce něco říct, měla bych zařídit, aby se mohlo vyjádřit. Třeba svou odpověď nakreslit?
💡Mohu jít k dítku blíž, poprosit aby mi odpověď zašeptalo a zkusit to s ním rozklíčovat formou otázek: „Myslíš, že by mohl tohle?”
💡 Mohu o překlad poprosit některého z vrstevníků (ale to jen v případě, že mám ověřené, že mu někdo ve třídě rozumí a nepovede to ještě k větší frustraci).
💡 Mohu zveřejnit, že nerozumím a potřebujeme jít dál, ale že to co mi chce dítko sdělit mě hodně zajímá a když bude chtít, může mi to přijít říci až skončíme.
7) Hlasí se, ale odpovídají na něco jiného
Na závěr trochu úsměvná situace. Několikrát se mi stalo, že nějaké neformální téma, které jsme s dětmi otevřely před začátkem čtení, třeba když se usazují, v dětech rezonuje i poté, co zahájíme program.
Na otázku, co teď asi udělá Jonáš (hrdina knihy Jonáš a Nenáš) se přihlásí dítko a sděluje mi, že má také doma psa. Což bylo téma které žilo před zahájením programu. Vyplatilo se mi být vnímavá a před čtením chytit, a nebo rovnou otevřít téma, kterým děti žijí. Naposledy to bylo padání zubů. Zeptám se „Komu všemu už vypadly zuby”? Děti se hlásí, každému věnuji pohled a pokývnutí. Zjišťuji, pro koho je to aktuální, mám přehled o celé skupině. Děti se cítí vyslyšené, možná se jim i uleví, že mi mohly o zubech říci a můžeme společně začít číst.
8) A ještě uvědomění na závěr – čas na přemýšlení
Během psaní tohoto článku jsem si uvědomila, že dětem mezi položením otázky a jejich odpovědí nedávám dostatečný prostor pro přemýšlení.
Čekám vteřinu, což je velmi krátký čas, který může posilovat to, že děti “vystřelují ruce” bez většího zamyšlení. Doug Lemov, autor knížky Teach Like a Champion v technice „Wait time” doporučuje dopřát dětem alespoň 3-5, ale klidně i 30 vteřin.
Co si tedy odnáším do dalšího čtení? Na čem mohu postupně pracovat?
- Mohu namodelovat, že prožívání emocí během čtení nejde proti principu „příběh posloucháme v tichu”.
- Odpovědi dětí chci formou symbolů zaznamenávat na flipchart.
- Půjdu blíže k dětem, kterým nebudu rozumět a pokud nepomůže šepot vyzvu je, aby mi odpověď přišly říci po skončení, že mě zajímá, co mi chtějí říci.
- Dětem namodeluji, jak mohou nad otázkou v tichu přemýšlet (“Hmm, zazněla otázka na to, jak by Nenáš mohl Jonášovi pomoci. Co mě k tomu napadá? Jonáš je ve vězení, Nenáš je doma. Na obrázku vidím, že má Nenáš doma hřebíky a kladivo, mohl by je použít?,…).
- Dám dětem po položení otázky alespoň 3 vteřiny na přemýšlení (budu si v duchu počítat do tří) a pokud to bude ještě delší čas, můžu ho dětem komentovat „Je to záludná otázka, dám vám ještě chvilku na přemýšlení.”
Rády bychom slyšely vaše postřehy a nápady. Máte nějaký další postup, který vám v takových situacích funguje? Nebo naopak řešíte jiné obtíže? Neváhejte se s námi podělit v komentářích nebo nám napsat na triucitelky@gmail.com. Těšíme se na vaše názory a příspěvky.