Celkem důstojně jsem zakončila němčinu v sedmičce a zbývá mi krásných 25 minut, abych se připravila na angličtinu v pětce. Mám v plánu skupinovou práci. Po dvou neúspěšných týdnech, výměně internetového připojení a pořízení druhého monitoru věřím, že tentokrát Google Breakout Rooms konečně zafungují. Všechny Meety radši spouštím dřív. S vypnutým mikrofonem a vypnutou kamerou dokončuji přípravy.
Honza s Jonášem se připojili o čtvrt hodiny dřív. Dělám, jako že na Meetu nejsem.
Jonáš: ”Ahooooj, Honzo.”
Honza mává před webkamerou falešnou injekční stříkačkou a předvádí, jako by si něco píchal do předloktí. “Já fetuju,” oznámí suše Jonášovi místo pozdravu.
Jonáš se vůbec nenechá vyvést z míry: “ A co fetuješ? To jsou steroidy, aby ti narostly svaly?”
Honza stálé soustředěně sleduje stříkačku a pomalinku stlačuje píst: “Ne, to je heroin.”
Jonáš považuje toto téma za probrané a přechází k dalšímu: “Těšíš se na Vánoce, Honzo?”
Honza: ”Jo.”
V podobně Beckettovském duchu se rozhovor nese dál, postupně se připojují další děti, ukazují si přes obrazovku videa z TikToku, Monička básní o tom, jak miluje nějakého zpěváka a nutí ostatní, aby jí potvrdili, že je úžasný.
10:09. Hypnotizuju hodiny. 10:10. Hluboký nádech. Hluboký výdech. Zapínám mikrofon, Zapínám kameru.
Rázem mi v hlavě skrz sluchátka exploduje variace na téma: “Dobrý den, paní učitelko” (páťáci ještě zdraví, u sedmáků je vždy hrobové ticho). Na obrazovce mám dvanáct různých dětí a k tomu čtrnáctkrát Štěpána. Už takhle se každou hodinu modlím, aby to mé připojení ještě aspoň jednou zvládlo a Štěpán mi dělá tohle? Využívám magického čudlíku a z Meetu ho vyhazuju. Zmizí všech čtrnáct Štěpánů naráz.
Pozdravím všechny děti. Děti mě pozdraví znovu. Poprosím Anetku, aby si vypnula mikrofon, protože do mého výkladu slyším vysílání ČT24 z televize z obýváku. “Paní učitelko,” ozve se z jednoho čtverečku. Nadechnu se, vydechnu a klidným hlasem zopakuji svoji mantru online výuky: “Nikdo na mě nebude volat paní učitelko. Pokud chcete něco říct, přihlašte se, nebo napište do chatu aaa.” (Některé děti mají nainstalované rozšíření na přihlašování, některé ne).
Do chatu mi naskáče několik aaa. Terezka pošle zoufalé aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa. S klidným hlasem vyjmenuju všechny děti, které se hlásí o slovo, abych je ujistila, že se na všechny dostane. Začínám odbavovat jednotlivé děti.
“Ano, Jáchyme?”
“Paní učitelko, já se omlouvám, že jsem kejchnul.”
“Co potřebuješ, Terezko?”
“Já jsem vám, paní učitelko, jenom chtěla říct, že jsem ten úkol neodevzdala, když jsme ho měli odevzdávát, protože jsem nevěděla, jak to má být. Ale dneska ráno už jsem to najednou věděla a tak jsem ho udělala.”
Připojuje se Tobiáš. “Paní učitelko, já se omlouvám, že jsem přišel pozdě, já jsem byl na záchodě.”
… V podobném duchu se nese prvních 10 minut z našeho 30 minutového Meetu. Většina dětí mi potřebuje sdělit alespoň jednu naprostou nevýznamnost z jejich životů. Rozumím jim a poslouchám. Trochu mě vyděsí, když si Anička v mém pravém dolním rohu obrazovky najednou před kamerou vyhrne mikinu, vypne prsa a zálibně si je pár vteřin prohlíží. Vypadá to, že jsem ale jediná, koho to znepokojuje. Budu se muset zeptat paní učitelky třídní, zda to dělá často.
Připravuji se na vrchol dnešního Meetu, rozdělím děti do skupin. Padá mi celé připojení, musím se k Meetu znovu připojit a děti mě neslyší. Odpojuji se tedy ještě jednou, potím se a zavrhuji myšlenku na skupinovou práci. Rychle vymýšlím alternativní plán. “Děti, které nemají hotovou práci v Google učebně si jí otevřou a dodělají, ostatní se připojí na Kahoot.” Do konce zbývá 10 minut.
Posledních pět minut pak věnujeme tomu, že se hezky rozloučíme. Děti mají za úkol rychle přinést před kameru něco, co začíná v angličtině na P a zamávat tím ostatním. Mávám na děti talířem a nemůžu se nesmát záplavě mávajících propisek, tužek a papírů. A taky Jáchymovi, který nepochopil zadání, myslel si, že slovo má začínát na P v češtině a mává před kamerou svojí vyděšenou čivavou.
Akademicky jsme dnes nedosáhli prakticky ničeho. Ale všechny “svoje” děti jsem slyšela, viděla, vyslechla a prostě jsme zase půl hodiny, i když jen virtuálně, strávili spolu. A o tom to má v téhle době být.
Jaké jsou vaše nejbizarnější zážitky z online hodin? Co všechno už jste před kamerou viděli? Co všechno se pokazilo? A co se podařilo?