Jsem začínající učitelka. Je mi 43 let. Učitelství je tedy má druhá profese. A přestože jsem se různými formami vzdělávání zabývám již téměř deset let, po půl roce “ostré” výuky v základní škole, jsem narazila na tři témata, která jsem si předem neuvědomila.
Učitelství je vlastně osamělá profese
Přestože je učitel neustále obklopen plnou třídou dětí, má spoustu kolegů, se kterými může konzultovat, sdílet, reflektovat a jinak si navzájem pomáhat, ve výsledku je na tu nejdůležitější práci sám. Ve chvíli, kdy mu dojde dech, je to stále jen a jen na něm.
Asi to není na škodu, ale pro mne je to po letech zvláštní zkušenost. Nemít vedle sebe kolegu, se kterým řešíme jeden problém, jednu situaci, vytváříme jeden návrh. A jsme na to spolu.
Do budoucna mne láká využívat víc možnosti párové učení a projektové výuky. Nechci být sama, chci spolupracovat intenzivněji. Nestačí mi jen sdílet prožité, ráda bych společně spoluvytvářela.
Minisérie: Jaké to je být začínajícím učitelem po čtyřicítce?
Tuto sérii jsem začala psát před více jak dvěma lety. Zachycuje mé myšlenkové pochody, které pro mne byly tehdy podstatné. Texty jsem ale v té době nedotáhla, nebyl čas, učitelské povinnosti mne zavalily a já si myslela, že už zůstanou navždy v šuplíku.
Nedávno jsem se k nim vrátila, pročetla je a téměř se dojala. Uvědomila jsem si, že bych za ně v době svých začátků byla nesmírně vděčná. Třeba by mohly být užitečné vám, začínajícím učitelům, kteří se rozhodujete pro stejnou cestu, ať už třeba programem Učitel naživo nebo spoluprací se Začni učit. I my se budeme snažit být vaší oporou a dodávat vám povzbuzení.
Zároveň série může být podnětem pro reflexi Vašich osobních učitelských začátků. Pamatujete si, co přišlo důležité Vám?
Učitel je hned po škole v seniorní pozici
Ve všech profesích, které znám, po studiích děláme nějakou “učňovskou práci” – advokát je koncipientem, stavař nemůže žádat o kulaté razítko bez praxe. Postupně získáváme zkušenosti, upevňujeme znalosti a stáváme se samostatnými odborníky.
Ve školství to tak není. Tady máte velkou odpovědnost hned po škole. A ta odpovědnost je pořád skoro stejná i po třiceti letech praxe.
Ve školství vymýšlíme za pochodu
Moje dosavadní práce byla o tom, že se nadhodí koncept, pak se dlouho přemýšlí a hledá dobré nebo dokonce nejlepší možné řešení. Diskutuje se, mění se parametry, upravuje se podle potřeb klienta a kolegů specialistů. A pak dojde k něčemu, “co se může odevzdat”, co je prostě dobré. Finální návrh.
Ve školství to tak není, jede se “naostro” a děti jsou našimi pokusnými králíky. Máme sice RVP, máme ŠVP, máme tematické plány, ale to, jak se nám podařilo postavit hodinu, zjistíme až s dětmi.
V mé současné škole není naštěstí žádný “ztuhlý beton”, který by nám znemožnil něco v našich hodinách měnit. Mám možnost konzultovat, reflektovat a zlepšovat se. A i na jiných školách máte jistě velkou podporu zkušenějších kolegů.
Ale buďme upřímní, není tomu tak vždy a není tomu tak všude.
Jaké byly vaše začátky? Co jste si mysleli? Napište nám.