Už před rozhodnutím stát se učitelkou jsem měla jasno v tom, že chyba patří k učení. O tom, že chyby prospívají našemu mozku a podporují učení, mluví přední kapacity nejen ze školství a dokládají to i výstupy respektovaných výzkumů, které najdete na konci textu.
Časem mi ale došlo, že v českém veřejném prostoru možná chybí jasně vyřčené důvody, proč je dobré chyby dělat, a především, jak s chybami pracovat. Jak jinak si vysvětlit rozruch, který vzbudila nástěnka učitelky Denisy Machoňové Tiché, která pro děti chybu připodobňuje ke kamarádce, a kterou na sítích během několika dnů sdílely tisíce lidí?
“Ale chirurg přece nemůže dělat chyby!”
Jsem alergická na argumenty o tom, že nelze děti a žáky ve školách podporovat ve vnímání, že chyba je v pořádku, protože v životě a povolání není možné chybovat. Často se v takových chvílích argumentuje povoláním lékaře nebo ředitelem jaderné elektrárny, která v nás vzbuzují respekt. Podobná tvrzení nedávají smysl ze tří důvodů:
Za prvé, pokud se bavíme o kontextu základního školství, je řeč o dětech ve věku zhruba 6 až 15 let, které mají do řízení elektrárny nebo operace mozku dost daleko. Na základní škole by si naopak měli osvojit strategie efektivního učení a vhodných “přístupů” k životu, kam patří i konstruktivní práce s chybou.
Za druhé, podobné argumenty jen posilují stigmatizaci chybování a tváří se, jako kdyby dospělí a profesionálové nechybovali. Ale chyby děláme všichni, jen nám nemusí být příjemné o nich veřejně mluvit. Chybují špičkoví neurochirurgové, hasiči, zakladatelé firem i manažeři, rodiče, politici, grafici, učitelé, i ti slovutní vedoucí jaderných elektráren. Prostě všichni.
Za třetí, tvrdit, že někde chyby dělat nelze, vytváří pocit, že pokud chyba nastane, je to něco špatného. Jde o tabu, o něco, co v práci, ve škole nebo doma nemá své místo. Místo toho, abychom se soustředili, jak chybu napravit a poučit se z ní (což je při práci s chybou zcela klíčové), často cennou kreativní kapacitu spálíme na tom, že se chybu snažíme zamaskovat nebo ututlat. Což není nic jiného než nekonstruktivní a škodlivý návyk, který nám ani dětem nijak neslouží. To, co je škodlivé, není chyba, ale náš postoj k ní.
Pojďme si pro jednou ujasnit, proč jsou chyby ve škole žádoucí
- Mozek je díky chybám aktivnější
Vědci z prestižní Caltech univerzity na základě magnetické rezonance mozku dokázali, že když chybujeme, spouští se v mozku okamžitá vlna mozkové produktivity. Nemusíme si ani uvědomit, že jsme chybu udělali a mozek už pracuje. Díky zvýšené aktivitě mozek informace kóduje hlouběji. To vede k většímu zapamatování, ke kterému by nedošlo, když bychom měli všechno správně.
- Mozek potřebuje věci opakovat
Neurovědec Daniel Willingham v knize Why Don’t Students Like School? (Proč nemají studenti rády školu) říká, že aby se děti a studenti mohli zlepšit v nějaké složitější činnosti (ať jde o počítání rovnic nebo naučení anglických slovíček), potřebují danou činnost opakovat. Pokud však penalizujeme za chyby, klesá u dětí chuť danou věc trénovat a jejich studijní pokrok stagnuje. Pokud odmítáme chybu jako něco nepatřičného, zamezujeme tím mozku, aby fungoval, jak potřebuje.
- Práce s chybou jako kompetence do života
Domnívám se, že dochází k nepochopení toho, proč by mělo být dětem umožněno ve škole bezpečně dělat chyby a “selhávat”. Kromě popsaných blahodárných efektů na fungování mozku a učení jde také o budování kompetence “práce s chybou”. K chybám bude docházet, ať se nám to líbí, nebo ne. Přijmout chyby na milost ve škole nemá vést k výchově nezodpovědných diletantů, právě naopak. Cílem je, aby si děti v bezpečném a nízkorizikovém prostředí vyzkoušely, jak na chyby reagovat a pracovat s nimi. Budou se v životě při chybování hroutit a všechno tutlat? Nebo se k chybě postaví proaktivně, poučí se, a posunou se dál? Ukazuje se, že právě přístup k chybě je to, co odděluje úspěšné od neúspěšných.
Všechno tohle vím, ale…
Teď už víme, že chyba k učení a životu patří. V příštím díle se podíváme na to, jak chybování, ať už své vlastní nebo dětí, může prožívat učitel ve třídě a co s tím lze dělat. Protože fakt, že známe vědecké argumenty a máme vlastní názor ještě neznamená, že nám v tom bude dobře. Co tedy s autentickým prožíváním a strachu z chyb u učitelů? Dočtete se v článku Jsem učitelka a bojím se dělat chyby. A pokud hledáte inspiraci, jak chyby v hodině vytěžit na maximum, doporučujeme článek 5 praktických tipů, jak v hodinách s chybou pracovat.
Zdroje:
The Many Errors in Thinking About Mistakes (New York Times)
Why We Should Embrace Mistakes in School (UC Berkeley, the Greater Good Science Center)
Magnetická rezonance mozku a chyby (Cell.com)
Why Don’t Students Like School? (Daniel Willingham)