V minulém článku jsme psaly, proč jsou chyby pro učení nezbytné. Dnes se podíváme na to, jak zkušenosti ze školních let a výchovy, mohou podmiňovat prožívání současných učitelů ve třídě.
Když nad tímhle tématem přemýšlím, cítím se nesvá. Připadám si trochu jako na na setkání Anonymních Učitelů, kdy si vezmu slovu a trochu nemístně se doznám: “Ahoj, jsem učitelka a bojím se dělat chyby.”… Ano, přese všechno co zaznělo v předchozím článku o užitečnosti chybování jsem zjistila, že s tím mám problém.
Do školství jsem šla přesvědčená o tom, že chyby jsou součástí učebního procesu a pokroku a jako učitelka chci děti vést ke zdravé práci s chybou. Jenže ouha. Velmi záhy po vstupu do třídy se ukázalo, že i když o chybě přemýšlím jako o přirozené, ba nezbytné součástí učení, moje autentické reakce jsou zcela jiné.
No, to máš špatně…
Když jsem poprvé v hodině matematiky na prvním stupni viděla, jak děti v úlohách sekají chyby, znervózněla jsem. Cítila jsem, že mě opouští jistota, že mi v tom není příjemně, že mám tendenci dětem věci hned vysvětlovat, zrychlit, v podstatě zamaskovat, že chyby udělaly, abych si v hlavě mohla odškrtnout, že jsme danou věc prošli a tím pádem ji přece děti umí.
Jindy, když jsme cestovali po slepé mapě ČR, jsem zjistila, že mám chybu v přípravě a děti po mapě “nedojedou”, kam potřebuji pro další aktivitu. Cítila jsem se zahanbeně, že bych to všechno měla mít perfektně připravené. S pocitem trapnosti jsem se k ní přiznala a reakce dětí mě zarazila. Jednak chybu našly, opravily a poradily, co mám příště udělat jinak. Dodnes to pro mě je jeden z nejsilnějších AHA momentů, který mi pomohl na svém prožívání pracovat.
I tak se mi pravidelně v hodinách angličtiny na druhém stupni stávalo, že žáci během hodiny pracovali, ale a jejich “propustky”, tedy exit tickets byly plné chyb. Znejišťuje mě to. Co to znamená? Pracují žáci v zóně nejbližšího rozvoje a chyby jsou důkazem učení? Nebo jsem látku odučila blbě?
Kde se ten strach z chyby bere?
Prožívání při chybování dětí mi pomohlo si uvědomit, co mě v životě formovalo. Absolvovala jsem základku v 90. a 00. letech a moji učitelé pracovali především s vnější motivací, známkami a strachem.
Jako dítěti mi přišlo divné být penalizován za to, že se pokouším naučit něco nového a reakcí na naše snažení je červenou tužkou opravený papír. Moje úsilí se pak logicky zcrvklo na to, mít na papíře chyb co nejméně a na konci úlohy ideálně jedničku s hvězdičkou. Bála jsem se zkoušet nové věci, nezajímaly mě otázky nebo postupy, prostě jsem chtěla mít všechno dobře. Bála jsem se dělat chyby. Měla jsem hrůzu z toho, že se ztrapním před třídou a brala jsem chybu jako neúspěch.
Až v kontextu své učitelské praxe jsem si tuto zkušenost uvědomila naplno, se vším pozitivním i negativní, co k tomu patří. Současně mě zamrazilo z toho, jak náročné je přerámovat některé do hloubky vryté vzorce přemýšlení a jednání.
Ale ostatní přece nechybují…
Dalším velkým aha momentem pro mě bylo sdílení něčeho, co se nepovedlo, při přípravě na dráhu učitele se spolužáky. Procházeli jsme společně video-rozbory z výuky se zadáním vybrat povedené momenty z naší učitelské praxe. Měla jsem jako na potvoru nahraný z hodiny jen kousek, na kterém se marně snažím utišit rozdováděnou třídu. Byla jsem nesvá z toho, že mám tenhle svůj “fail” sdílet po ukázkách úspěchů mých spolužáků.
Ale udělala jsem to a zážitek byl vskutku posilující. Řada spolužáků, kteří na ukázkách předtím odvedli skvělou pedagogickou práci, se mnou sdílela, že se jim podobné momenty dějí také, a že se jim ulevilo, že nejsou sami. V kontextu této zkušenosti se mi vybavil TEDx lékaře, podle kterého je špatně, že se mezi lékaři odrazuje od toho o chybách otevřeně mluvit a sdílet je, což by vedlo k vzájemnému učení. A za sebe dodávám i k velké úlevě.
Dvě cesty k odbourávání strachu z vlastních chyb
Co mi pomohlo:
- Práce zevnitř:
- Pátrání po mé vlastní zkušenosti s chybami. Mohla jsem jako studentka dělat chyby? Jak na ně chyby bylo pohlíženo ve škole a doma? Co si z toho odnáším do života?
- Mapování mých emocí v hodinách, jejich zvědomování a neutíkání od nich.
- Reflexe.
- Práce zvnějšku:
- Mluvit o tom v bezpečném prostředí, s lidmi, kterým důvěřuji.
- V přípravách na hodiny s chybami počítat.
- Budovat společně s dětmi bezpečné prostředí ve třídě, které s chybami konstruktivně pracuje.
Naděje je!
Dobrou zprávou je, že s postupem času a přibývající praxí se ten nekomfortní pocit z chyb dětí zmenšuje. Současně nezastírám, že je to cesta a zbavit se “nesloužících” vzorců nejde ze dne na den.
Tenhle článek vznikl i proto, že pokud tam někde je alespoň jeden další učitel nebo učitelka, které sužuje nesoulad mezi vizí (“chyby jsou ok”) a prožíváním (“chyby mi vadí”) nebo se trápí tím, že o tom nemá s kým mluvit, chci říct, že rozumím, mám to stejně. Pojďme čerpat naději z toho, že na tom lze pracovat 🙂
Také bojujete se strachem? Nebo máte chybování mezi svými oblíbenými aktivitami? Přemýšlíte, co s chybou v další vaší učitelské praxi? Napište nám do komentářů. Rádi se inspirujeme a přidáme vaše tipy do článku. Neboť víc hlav, víc ví.