triucitelky.czDruhý díl našeho podcastu. Jaká byla naše premiéra v roli učitelek před dětmi? Jak jsme se cítily, co jsme s dětmi dělaly, co jsme si z toho odnesly a proč jsme učitelství nevzdaly? Co nám v začátku nejvíce pomohlo?
Díl můžete poslouchat i na 🍎 Apple Podcasts nebo 🟢 Spotify.
Nultý díl našeho podcastu. Jak se tři učitelky potkaly? Kdo jsme, co a kde učíme? Co je to MasterMind? Proč učitelský podcast natáčíme a jakým tématům se chceme věnovat?
Díl můžete poslouchat i na 🍎 Apple Podcasts nebo 🟢 Spotify.
Otázka wellbeingu (doslova přeloženo jako “cítění se dobře”, zkrátka duševní pohoda) žáků i učitelů rezonuje současným školstvím, a to nejen českým. V našich učitelských vodách se toto téma otevírá s chystanou úpravou rámcového vzdělávacího programu, která na péči o wellbeing klade velký důraz. Učitelé stojí před úkolem, jak ve svých hodinách přistoupit k širokému tématu wellbeingu, do kterého spadá schopnost pracovat se svými emocemi, udržovat respektující vztahy, rozpoznat a uplatnit své silné stránky, plánovat, řešit problémy a zvládat stres.
MasterMind skupiny začaly původně vznikat v byznysovém prostředí. Jedná se o pravidelné setkávání lidí na stejné či podobné pracovní pozici. Stejné profesní zázemí znamená, že členové skupinky mluví stejným jazykem, mají podobné zkušenosti a pravděpodobně řeší podobné problémy a čelí podobným výzvám. Jsou zkrátka profesně na stejné vlně.
Úryvek z podcastu 179. epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo, kráceno a přizpůsobeno českému kontextu.
Nejprve krátká osobní zpověď Jennifer Gonzales:
Já sama už nejsem učitelka, protože vím, že kdybych to zkusila, už bych to nezvládla. V minulosti jsem to dávala. Tak nějak. Byla jsem mnohem mladší, bezdětná, učila jsem češtinu a literaturu na druhém stupni. Samozřejmě jsem po příchodu ze školy trávila minimálně dvě hodiny přípravami, pravidelně jsem spala pět hodin denně a často mi lidé říkali, že jsem workoholik. Ale dávala jsem to.
Když se mi narodily děti, všechno se změnilo. Už žádný čas po vyučování, kdy jsem mohla plánovat a opravovat, už žádná shovívavost vůči poradám, které se o patnáct minut protáhly, už žádná vůle jít do školy v neděli a dohnat všechny resty. Poté, co jsem jedno pololetí za mohutné podpory celé rodiny zkusila učit, jsem se rozhodla na pár let s výukou přestat, protože mi bylo jasné, že nemůžu být zároveň skvělá máma a skvělá učitelka.
Celkem důstojně jsem zakončila němčinu v sedmičce a zbývá mi krásných 25 minut, abych se připravila na angličtinu v pětce. Mám v plánu skupinovou práci. Po dvou neúspěšných týdnech, výměně internetového připojení a pořízení druhého monitoru věřím, že tentokrát Google Breakout Rooms konečně zafungují. Všechny Meety radši spouštím dřív. S vypnutým mikrofonem a vypnutou kamerou dokončuji přípravy.
Honza s Jonášem se připojili o čtvrt hodiny dřív. Dělám, jako že na Meetu nejsem.
V minulém článku jsme psaly, proč jsou chyby pro učení nezbytné. Dnes se podíváme na to, jak zkušenosti ze školních let a výchovy, mohou podmiňovat prožívání současných učitelů ve třídě.
Když nad tímhle tématem přemýšlím, cítím se nesvá. Připadám si trochu jako na na setkání Anonymních Učitelů, kdy si vezmu slovu a trochu nemístně se doznám: “Ahoj, jsem učitelka a bojím se dělat chyby.”… Ano, přese všechno co zaznělo v předchozím článku o užitečnosti chybování jsem zjistila, že s tím mám problém.