triucitelky.czJennifer Gonzales z blogu Cult of Pedagogy publikovala na své stránce krátké a jednoduché tipy do hodin, které mohou učitelé hned použít v jakémkoliv předmětu. Postupně bychom je s vámi chtěli všechny sdílet. Zbývající tipy najdete v článcích EduTipy 6-10 a EduTipy 11-15.
Přeloženo, upraveno a kráceno dle Jennifer Gonzales.
V minulých článcích jsme se podívali na to, co to vybavování z paměti (anglicky retrieval) je, a proč je užitečné jej do hodin zařazovat. Tentokrát s vámi chceme sdílet praktické tipy na konkrétní aktivity, které můžeme použít bez (a nebo skoro bez) přípravy téměř v jakémkoliv předmětu.
Aktivity jsou rozdělené podle času, který v hodině zaberou,. Vždy je dobré zvážit, jaký cíl zařazením dané techniky sledujeme. Pro mě je to někdy promyšlená náplň celé jedné hodiny, jindy chci prostě vyplnit posledních pět minut hodiny, protože jsme s prací hotovi dřív, než jsem čekala.
S technikou vybavování z paměti jsme se seznámili v překladu článku od Jennifer Gonzales. Nyní se podíváme na to, jak o metodě přemýšlíme my, proč jí používáme, a co na to děti.
Představte si, že navlékáte korálky, a protože nemáte na konci provázku uzel, všechny se vám ze šňůrky sypou na zem. Uděláte malý uzlíček, a pro korálky už je těžší ze šňůrky spadnout. I tak ale stále ještě mohou přes uzlík projít. Čím je uzlík větší, tím pevněji korálky drží, až už máte jistotu, že se vám nikam nerozkutálí. Úplně stejně to funguje s věcmi, které někde slyšíme, vidíme, nebo nás je někdo učí. Pokud si je v mozku neupevníme, rozutečou se, zmizí, a jsou nám k ničemu.
Častým důvodem frustrace nás učitelů je fakt, že se věci neodehrají tak, jak jsme si představovali. Nenaplní se naše očekávání.
Dejme si však ruku na srdce – Jsme vždy transparentní vůči dětem v tom, co ta naše očekávání jsou, co si představujeme? Vědí to naši žáci?
Úryvek z podcastu 79 epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo a kráceno. Odkaz na celý záznam včetně odkazů na zmíněné výzkumy a praktické tipy naleznete na konci textu.
Tento úryvek se věnuje technice procvičování naučené látky, která se v angličtině nazývá “retrieval practice”. Do češtiny se nejčastěji překládá jako vyvolávání nebo vybavování naučených informací z paměti. O co jde?
Ohrožení našich primárních sociálních potřeb vyvolává silnou emocionální reakci, v jejímž důsledku se uvolňuje stresový hormon kortizol. To má dopad naši kreativitu a produktivitu a způsobuje reakci vyhýbání.
Pokud jsou naopak naše sociální potřeby uspokojovány, uvolňuje se dopamin, hormon štěstí, kterého se neumíme nabažit a máme tendenci opakovat chování, které k uspokojení potřeby vedlo.
Úryvek z podcastu 179. epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo, kráceno a přizpůsobeno českému kontextu.
Nejprve krátká osobní zpověď Jennifer Gonzales:
Já sama už nejsem učitelka, protože vím, že kdybych to zkusila, už bych to nezvládla. V minulosti jsem to dávala. Tak nějak. Byla jsem mnohem mladší, bezdětná, učila jsem češtinu a literaturu na druhém stupni. Samozřejmě jsem po příchodu ze školy trávila minimálně dvě hodiny přípravami, pravidelně jsem spala pět hodin denně a často mi lidé říkali, že jsem workoholik. Ale dávala jsem to.
Když se mi narodily děti, všechno se změnilo. Už žádný čas po vyučování, kdy jsem mohla plánovat a opravovat, už žádná shovívavost vůči poradám, které se o patnáct minut protáhly, už žádná vůle jít do školy v neděli a dohnat všechny resty. Poté, co jsem jedno pololetí za mohutné podpory celé rodiny zkusila učit, jsem se rozhodla na pár let s výukou přestat, protože mi bylo jasné, že nemůžu být zároveň skvělá máma a skvělá učitelka.
Úryvek z podcastu 152 epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo a kráceno.
Existuje milion způsobů, jak budovat vztahy mezi lidmi, ale já se zabývám tím, jak to dělat, co nejefektivněji s žáky. Když jsem jako učitel začínal, věnoval jsem týdně 10-15 hodin pouze tomu, že jsem se snažil se studenty navazovat vztahy. Šlo o obrovské množství času, které jsem místo hodnocení studentských prací, seberozvoji nebo přípravám hodin, věnoval vztahům. Ptal jsem se sám sebe, jak co nejefektivněji zařídit, aby se moji žáci cítili přijímáni, oceňováni, respektováni a v bezpečí. A myslím, že jsem za ta léta našel řešení: okamžiky. Krátké chvíle se studenty, které jsou autentické. Autentické v tom slova smyslu, že jako učitelé vědomě pracujeme na navázání vztahu s konkrétním žákem. Pojďme si to říct na rovinu. Ne každý si sedí s každým, každá osobnost je jiná. Podle mě je naší profesionální povinností jako učitelů, hledat způsob, jak navázat vztah s každým žákem. Najít cestu, jak mít každého žáka rád.
V sérii o Práci s chybou jsme se zatím podívali na to, proč je chybování důležité, jak překonat strach z chyb. Tentokrát to vezmeme z více praktického hlediska.
Chybami se člověk…….. nevěřím, že někomu mozek sám automaticky nedoplnil … učí. Z toho usuzuji, že to s námi a s vnímáním chyby nebude tak špatné, nebo že základní princip známe alespoň jako tuto stále omílanou mantru. Jak to může vypadat v praxi v hodině, kdy se děti opravdu chybami učí? Společným jmenovatelem všech těchto tipů je, že šetří čas učiteli. Tři z nich navíc po učiteli v podstatě žádnou práci nevyžadují. Vše je na žákovi.
Naše školní kopírka se nachází ve sborovně. Materiály se tam posílají z počítačů po celé škole a často se tam hromadí. Pro tento účel máme vedle kopírky stůl, kde papíry čekají, až si je někdo vyzvedne. Mám takovou fetišistickou zálibu tyto opuštěné materiály prohlížet. Jednak doufám, že mi poskytnou inspiraci, navíc jsem velmi kritická k jejich vizuální stránce. Vždy mě rozčílí rádoby pracovní list, který někdo na poslední chvíli stáhl, a to ještě v malém rozlišení, takže písmo je roztřesené a obrázky, který mají daný materiál pravděpodobně zatraktivnit, jsou rozpadlé na jednotlivé pixely.