Otázka wellbeingu (doslova přeloženo jako “cítění se dobře”, zkrátka duševní pohoda) žáků i učitelů rezonuje současným školstvím, a to nejen českým. V našich učitelských vodách se toto téma otevírá s chystanou úpravou rámcového vzdělávacího programu, která na péči o wellbeing klade velký důraz. Učitelé stojí před úkolem, jak ve svých hodinách přistoupit k širokému tématu wellbeingu, do kterého spadá schopnost pracovat se svými emocemi, udržovat respektující vztahy, rozpoznat a uplatnit své silné stránky, plánovat, řešit problémy a zvládat stres.
Na začátku naší MasterMind skupiny stál jeden velký konec. Po dokončení dvouletého výcviku Učitel naživo se nám sice trochu ulevilo a získali jsme mnoho času navíc, zbylo v nás ale také jakési prázdno. Prázdno po intenzivním sdílení a pravidelném setkávání s lidmi, kteří ve škole zažívají podobné věci jako my a hovoří stejným jazykem.
MasterMind skupiny začaly původně vznikat v byznysovém prostředí. Jedná se o pravidelné setkávání lidí na stejné či podobné pracovní pozici. Stejné profesní zázemí znamená, že členové skupinky mluví stejným jazykem, mají podobné zkušenosti a pravděpodobně řeší podobné problémy a čelí podobným výzvám. Jsou zkrátka profesně na stejné vlně.
Jennifer Gonzales z blogu Cult of Pedagogy publikovala na své stránce krátké a jednoduché tipy do hodin, které mohou učitelé hned použít v jakémkoliv předmětu. Postupně bychom je s vámi chtěli všechny sdílet. Zbývající tipy najdete v článcích EduTipy 6-10 a EduTipy 11-15.
Přeloženo, upraveno a kráceno dle Jennifer Gonzales.
- Děti nezvládají číst a poslouchat naráz.
- Nečtěte s dětmi popcornovou metodou.
- Vyrušte toho, kdo vyrušuje.
- Neberte si nic osobně.
- Používejte hudbu během samostatné práce.
V minulých článcích jsme se podívali na to, co to vybavování z paměti (anglicky retrieval) je, a proč je užitečné jej do hodin zařazovat. Tentokrát s vámi chceme sdílet praktické tipy na konkrétní aktivity, které můžeme použít bez (a nebo skoro bez) přípravy téměř v jakémkoliv předmětu.
Aktivity jsou rozdělené podle času, který v hodině zaberou,. Vždy je dobré zvážit, jaký cíl zařazením dané techniky sledujeme. Pro mě je to někdy promyšlená náplň celé jedné hodiny, jindy chci prostě vyplnit posledních pět minut hodiny, protože jsme s prací hotovi dřív, než jsem čekala.
S technikou vybavování z paměti jsme se seznámili v překladu článku od Jennifer Gonzales. Nyní se podíváme na to, jak o metodě přemýšlíme my, proč jí používáme, a co na to děti.
Představte si, že navlékáte korálky, a protože nemáte na konci provázku uzel, všechny se vám ze šňůrky sypou na zem. Uděláte malý uzlíček, a pro korálky už je těžší ze šňůrky spadnout. I tak ale stále ještě mohou přes uzlík projít. Čím je uzlík větší, tím pevněji korálky drží, až už máte jistotu, že se vám nikam nerozkutálí. Úplně stejně to funguje s věcmi, které někde slyšíme, vidíme, nebo nás je někdo učí. Pokud si je v mozku neupevníme, rozutečou se, zmizí, a jsou nám k ničemu.
Častým důvodem frustrace nás učitelů je fakt, že se věci neodehrají tak, jak jsme si představovali. Nenaplní se naše očekávání.
Dejme si však ruku na srdce – Jsme vždy transparentní vůči dětem v tom, co ta naše očekávání jsou, co si představujeme? Vědí to naši žáci?
Úryvek z podcastu 79 epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo a kráceno. Odkaz na celý záznam včetně odkazů na zmíněné výzkumy a praktické tipy naleznete na konci textu.
Tento úryvek se věnuje technice procvičování naučené látky, která se v angličtině nazývá “retrieval practice”. Do češtiny se nejčastěji překládá jako vyvolávání nebo vybavování naučených informací z paměti. O co jde?
Ohrožení našich primárních sociálních potřeb vyvolává silnou emocionální reakci, v jejímž důsledku se uvolňuje stresový hormon kortizol. To má dopad naši kreativitu a produktivitu a způsobuje reakci vyhýbání.
Pokud jsou naopak naše sociální potřeby uspokojovány, uvolňuje se dopamin, hormon štěstí, kterého se neumíme nabažit a máme tendenci opakovat chování, které k uspokojení potřeby vedlo.
Úryvek z podcastu 179. epizody Cult of Pedagogy. Přeloženo, kráceno a přizpůsobeno českému kontextu.
Nejprve krátká osobní zpověď Jennifer Gonzales:
Já sama už nejsem učitelka, protože vím, že kdybych to zkusila, už bych to nezvládla. V minulosti jsem to dávala. Tak nějak. Byla jsem mnohem mladší, bezdětná, učila jsem češtinu a literaturu na druhém stupni. Samozřejmě jsem po příchodu ze školy trávila minimálně dvě hodiny přípravami, pravidelně jsem spala pět hodin denně a často mi lidé říkali, že jsem workoholik. Ale dávala jsem to.
Když se mi narodily děti, všechno se změnilo. Už žádný čas po vyučování, kdy jsem mohla plánovat a opravovat, už žádná shovívavost vůči poradám, které se o patnáct minut protáhly, už žádná vůle jít do školy v neděli a dohnat všechny resty. Poté, co jsem jedno pololetí za mohutné podpory celé rodiny zkusila učit, jsem se rozhodla na pár let s výukou přestat, protože mi bylo jasné, že nemůžu být zároveň skvělá máma a skvělá učitelka.